Otvírák otevírá pivním bublinkám svět

19. listopadu 2009 v 21:41 | 101% Cocotte |  -Zápisy
Nedokážu vyjádřit svoji myšlenku. Jednoduše to nejde. Něco napíšu a napadne mě něco jiného, vprostřed věty začnu psát o něčem jiném a pak mě napadne zase něco jiného. Původní myšlenky zapomenu, to je pech. Všude se válí piva a rachejtle.

Není to tak dávno, co babička sešívala ty dvě obrovské plachty - červenou a bílou. Sešívala je pro bratra na hokej, byla z toho naše vlajka. Visela nad vchodem a vedle ní byly další, které sešívala bábi. Není to tak dávno, co jsem jako hnědovlasá holčička v bílé bundě pobíhala po zimáku a před každým jsem se chlubila, že můj bratr vyráběl ty vlajky, že jsem kupovala ty červené krepáky v Penu (to je papírnictví) a bratr je pak slepoval a není to tak dávno, co jsem šla z papírnictví z bílými a červenými balonky v barvách našeho klubu, potkala jsem cikána a ten mi je chtěl vzít. Byli jsme obrovská parta - V čele třináctietá Reňa, osmiletá JÁ a její a někdy i moji kamarádi. O přestávkách jsem chodila bubnovat a bubnovala jsem až, dokud v patnácté minutě třetiny (pět minut před koncem) nepřišel ožralý bubeník, jehož jméno znám a šici ho znají a začíná na Z. a vyhodil mě. Někdy nepřišel vůbec. Skončia třetina a on se zase odmotal chlastat a já zas bubnovala. To tam ještě bývávaly čtyři bubny, často někdo chtěl, abych ho vystřídala. Byla jsem dítě a kdybych nedělala ostudu mamce, byla bych populární. Potkávala jsem lidi na ulici, které jsem znala jen z hokeje a oni mě zdravili. Často se mě ptali, jestli už bratr pracuje na choreu, jestli bude zájezd (Ten taky pořádá i můj bratr) a jak jsem se naučila bubnovat. Mimochodem za vše děkuju mému bratrovi. Bubnování, moje největší láska - když mi bylo snad šest, možná sedm a to jsem ještě na hokej nechodila, donesl buben domů a chvíli bubnoval. Dal mi paličky a já udělala přesně to samé. A bez něj bych nikdy nevzala paličky a netřískala na náměstí do kontejneru, když jsem byla na dně.
Samozřejmě choreo apod. nedělá jen on, na všem se P O D Í L Í .

A teď? Po pár letech jsem se na ten hokej vrátila. Spadli znova do druhé ligy... Bubny jsou tam dva, Z., jak předpokládám, chlastá trvale a mladí bubnují jen, pokud nemají v ruce cigaretu, nebo pokud nepijí vodku (Byla jsem na dvou zápasech, na prvnim bubnoval jeden kluk na jeden buben a až ve 3. třetině se donesl další buben, ve druhym zápase, jak jsem byla teď, byly dva bubny a obrovský zájem o ně xD). Bubnuju o přestávkách - je to trapné, ale uklidňuje to - chodí za mnou třicátníci, že mám bubnovat místo těch, co bubnují, protože oni hovno dělají (Ale bubnovat umí, to se musí nechat). A až se ti třicátníci ožerou, pak nám šahají na zadky, úchylové. Bratr dělá pořád chorea v mém pokoji (Neboť ten jeho je velice malý) a dokonca aj vymýšlí s kamarády pokřiky. Je vše při starém? Bohužel ne... Už si nemůžu chodit plácnout za hokejstama, když vyhrají, už jim neposílám památník do šatny po Hrazdirovy (Brankář) a už mu ani negratuluju k uzdravení nebo povedeném zápase (Vlastně ani není jak, když v PV není xD), už neležím den po hokeju nemocná v posteli s hlasivkama v prdeli, už to není to, co by to mělo být. Za ty dva-tři roky, co jsem tam nebyla (Dřív jsem tam chodila cca od druhé do páté třídy, možná ještě přátelák na začátku Primy) se to nehorázně změnilo... Chybí mi to. Hrozně mi chybí bubnování se Z., Jančou a nešikovným Bramborákem, který mě tam vždycky pouštěl, protože on bubnovat neuměl.

Ovšem nechci říct, že dnešní bubeníci jsou špatní. Bubnují dobře, líp než já, zato já jsem se pekelně zhoršila. Myslím, že jsou to nadaní lidi. Ale kurňa, ať tu chvíli, že bubnují, využívají! Pět minut tam stát a potahovat z cigára... Mají ty schopnosti bubnovat, tož kurňa, tak bubnujem ;-)

Přesto mám dojem, že se Prostějovský jestřáb nezměnil zas tak strašně. Jen se změnil. Myslím, že až si zvyknu (V sobotu jdu na třetí zápas po X letech;), bude to zas fajn. Jen to nikdy nebude, jako před tím.

Samara rači už nebude nic psát, protože napsala pěkný blábol. Nejvíc mě sere jedna hoperka v kotli, co stojí se založenýma rukama a namyšleně čumí. Nejradši bych ji z těch schodů zhodila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 19. listopadu 2009 v 22:21 | Reagovat

krásná vzpomínka, krásnej článek, připomínáš mi toho malého bubeníka z knihy od Grosse... znáš i ten film? nechtěl vyrůst, aby mohl bubnovat :-)

2 Suši Suši | Web | 19. listopadu 2009 v 23:04 | Reagovat

Nádherně napsaný. Je fajn, že máš něco takovýho. Že na to můžeš vzpomínat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama