Strach

21. listopadu 2009 v 12:41 | 101% Cocotte |  -Zápisy
Napsala jsem Lence, jesli se sejdeme před zimákem, nebo půjdeme před radnici do průvodu, dnes je hokej. Je to už hodina a ona má vypnutý mobil a není na ICQ. Znáte ten strach, když někdo nereaguje a vás napadne, že se mu něco stalo?

Včera byli Ajťáci. Ten pán, co tvrdil, že není kouzelník, jako kouzelník vypadal. Čáry máry Podprsenka. Pak jsem šla spát a měla takový pocit, že se na mě někdo dívá, že nade mnou stojí a hlídá mě. Cítila jsem jeho dech, viděla jeho obrys. Netroufla jsem se otočit na druhou stranu ke zdi a pokračovat v usínání. Sáhl by na mě a shazoval mě z postele. Vrací se to. Ten obrys tam byl před rokem a stával tam každou noc, snad dva měsíce, než jsem se jednou ve čtyři ráno šla napít, on tam zase byl, já na něj tu sklenici chtěla vylít a on se rozplynul.

Jsem blázen.

Ty noci jsem měla strach. Ale možná to byly jen sny. Ten obrys stál nehnutě a dýchal. Vypadal jako on, ale neviděla jsem jeho vlasy. A on je měl vždycky roztřepené. Trochu jako Tina Turner, ale krátké.

Jednou jsem se probrala v noci ze snu. Bylo to jako v těch filmech - bleskovou rychlosí si sednete a probudte se. Měla jsem tendenci křičet, byla to hnusná noční můra. A pak jsem slyšela tikat hodiny a došlo mi, že jsem v bezpečí. Jenomže další den se mi ten sen zdál znovu. A tikaly tam hodiny. A když jsem se zase probudila a ty hodiny pořád tikaly, měla jsem strach. Zdálo se mi, že jsem v takové místnosti a byla tam mlha. Nepamatuju si ten sen, ale tikání těch hodin si pamatuju dokonale.

Měla jsem strach, když jsem šla z hokeje. Za mnou šly dva opilci a nebýt té rozkopané díry, buď by se mi poblili na záda, nebo by chtěli chlast, nebo by mne jen obešli. Jenomže já tu díru obešla, oni do ní spadli a řvali. Pak mě strach opustil.

Když jsem se minulý týden dívala na Kruh, strach jsem neměla, protože se tomu ani nemá říkat horor. Ani když se dívám na Japonský Kruh, nevnímám to jako horor. Vím, že Sadako ani Samara neexistuje a ke všemu jsou to moje oblíbenkyně. Ale další večer jsem šla spát a někdo šel za mnou. A to jsem měla strach.

Strašně často cítím dech za mými zády - když usínám, někdy když někam jdu. Vím, že je tam stín, ale neopovažuju se otočit a prohlédnout si ho. Protože mám strach. Někdy mě v noci budí šepot, ale jak se proberu, pomalu utichá. Možná vám připadám jako blázen, ale já jsem rozhodnutá. Jestli zase bude stát u postele, rozsvítím. Už nikdy ho nechci vidět!

P.S.: Lence před třema minutama došla SMS. Aspoň že tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Suši Suši | Web | 21. listopadu 2009 v 13:02 | Reagovat

Chní. Taky zlehka paranoidní?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama