Život

11. prosince 2009 v 19:34 | 101% Cocotte |  Výmysly
Tohle mě napadlo jako popis mého života. Je to hloupý výmysl mé fantazie, ale co už jiného sem mám dát...

Rozlétla jsem se nad skalou. Pode mnou byla propast, na jejímž dně šplouchala čistá voda. Jenomže když jsem se nadechla zemského vzduchu, jakoby má křídla ztěžkla a spadla ke dnu, kam následovalo i mé tělo. Čistá a jasná voda se náhle proměnila v sytě rudou krev. Sytě rudá krev mne pohltila a unášela směrem k mořím, mé tělo se potopilo a zmizelo hluboko, až na dně oceánů, kde se propadalo do měkkého, jemného písku. Propadla jsem se, jako v počítačových hrách, do neznámé temnoty a za ní následovala oblaka... Tisíce oblak! Zahalila jsem se do bílého mraku a odpočívala po dlouhé cestě do nebeských dálek, jenomže poté jsem se dostala do hrubé, temné bouřky. V šedé a dunící bouřce létaly blesky a odpočinek mi narušovaly zvuky hromů - těch mohutných hromů, kterých jsem se bála jako malá. Pak do mne praštil blesk a já se probudila na rozkvetlé louce plné květin a jarních motýlků. Byla jsem bosa a bylo mi tak krásně! Hladila jsem si pobíhající králíčky a mazlila se s veverkou, která si ke mně našla cestu. Jenomže když jsem sahala po motýlkovi, který jemně třepotal svými křišťálovými křídly, proměnil se v prach a já najednou stála na nepříjemném, ostrém povrchu, který byl vteřinu od vteřiny vřelejší a vřelejší, až se najednou půda pode mnou začala rozpadat a mě vzala s sebou do hlubin. Byla jsem jako Alenka v říši divů, pomohlo mi hejno hus letících k jezeru, které mne chytly za končetiny a odtáhly mne do bezpečí. Na svém obličeji jsem náhle ucítila vlažné kapky deště, které mi rozjasnily tvář. Utřela jsem si slzy štěstí ukryté mezi kapkami deště a rozběhla se ke mlýnu, který se zničehonic začal rýsovat před mým zrakem, ale když jsem se dotkla kliky a zatáhla za ni, vnitřní hlas mi říkal, že mne čeká jen zlo...Neuposlechla jsem a otevřela. Nakročila do místnosti a tam na mne čekala bolest v podobě zpytu a svědomí, všechny hříchy jakoby se sešly v jeden okamžik a vykřikovaly: "pomsta". Rychle jsem vyběhla ze mlýna, ale zprvu krásná, deštivá krajina se proměnila v hornaté studené prostředí a já se ocitla uprostřed sněhové vánice. Byla jsem v bílých letních šatech, které se se mnou vznášely a byla mi zima, nedokázala jsem se skrýt pod žádný strom, padaly mi pod nohama... A pak jsem se probudila. Na krásné písčité pláži. Po bližším zkoumání jsem ale zjitila, že jsem na opuštěném ostrově, který má sotva deset metrů čtverečních a kolem ostrova plavali masožraví žraloci toužící po lidském mase. Podhrabala jsem se pískem a znovu létala v oblacích...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 11. prosince 2009 v 23:19 | Reagovat

jako v životě... jednou dole, podruhé nahoře  :-)

2 Suši Suši | Web | 12. prosince 2009 v 0:15 | Reagovat

Pobrala jsem z toho to, že při něčem krásným se to vždycky pojebe, ale ber ohled na to, že je po půlnoci a já dvě hodiny psala zkurvenej článek.

3 Suši Suši | Web | 12. prosince 2009 v 13:10 | Reagovat

Hej ty jsi bórka, tys to přečetla! XD
Peťa byl trotl, asi bys z něj a jeho mikrofónku chcala smíchy.
Potlesk tobě :D

4 Sušenka Sušenka | Web | 12. prosince 2009 v 18:58 | Reagovat

Pesimistické, ale s líbí se mi to. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama